Atletické vzpomínky
Na škvárovou dráhu Spartaku v Jiráskově ulici jsem vstoupil na podzim v
r. 1956, v 17 letech. Když jsem trenéru Jaromíru Mezerovi řekl, že chci běhat
kilometr, „naložil“ mi hned první den intervaly 15 x 50 m. Po nich jsem šel
domů vratkou chůzí… "Kilometr" jsme
totiž běhávali v tělocviku na vyšší hospodářské škole / nyní OA/ a
dařilo se mi v něm.
Sportovní škola dorostu / SŠD/ již tenkrát neexistovala, ale na červené
tepláky s tímto nápisem jsem byl pyšný.
V oddílu patřili tehdy k hvězdám sprinter Kája Wágner, který uměl stovku
pod 11 sec., sprinterka Vlasta Bubíková - Vlachová /manžel byl výborný závodník
na lyžích /, čs. reprezentantka ve sprintech, velmi talentovaný Honza Bubík
se čtvrtkou kolem 51 sec., všestranný Honza Lampír a další. Krajskou přebornici
v pětiboji byla t Eva Kružíková- Křesťanová. Na špičkových výkonech měl
zásluhu zejména Dr Bořivoj Petrák, učitel gymnázia, pozdější hlavní náčelník
sokolského hnutí ČR. Vedle Jardy Mezery mne dával začátky také Jirka Šmrha.
Fandil jsem heslu jednoho olympionika: Běh je můj život!
Ve starším dorostu zářil Pepan Poláček, všestranný atlet, patřičně
sebevědomý. Jednou jsme běželi závod v Třebíči, bylo to na 1 500 m a
Jirka Tobiáš povídal: Koukej, jak Pepana doběhnu! Vypálil od startu, Pepan
nebyl zvyklý, aby byl někdo před ním, tak se několik kol rvali a Jirka to
najednou vzdal. Vyčerpaný Pepan nestačil uhájit čelo a byl soupeři poražen…
Od kamaráda Pappa si pamatuji jedno trenérské
moudro:Když chceš vyhrát, od startu musíš cítit, že nemůžeš! Rád
vzpomínám na Memoriál Holešovského v Havl. Brodě, kde jsem byl
asi dvakrát s dobrou partou.Cestou ve vlaku jsme hrávali kolektivně hru
„Pepíčku, pípni „ Byly to takové poklidné závody. Zato na Polabských
hrách v Kolíně byla konkurence z Prahy .Utíkal jsem tehdy 1 000 m až
poslední. Jarda Mezera na mne však motivačně hulákal: Je
to dobrý! Je to dobrý! , což mi s výkonem nijak neladilo. Hučel jsem: Houby
je to dobrý …Ale vymačkl jsem osobák 2:52 min. Jako starší dorostenci
jsme závodili tehdy v krajské soutěži, např. v Ledči n.S. se běhalo po
fotbalovém hřišti a p. Dobře se závodilo i v Telči. V tabulkách se držel
náš rekord starších dorostenců ve štafetě na 3x 1000 m Tobiáš, Holub,
Bulička. Vedle těchto dvou kamarádů jsem trénoval a závodil s Kájou
Schulzem, „Píkem“ Nespěšným, Boh. Šlíglem a dalšími. Před r. 1960
se konávaly také středoškolské hry. V atletice kralovali „strojaři“ ,
pak tu byli hoši z gymnázia, z „pajdáku“, ze „stavebky“. Za naší
„akádu“ / Vyšší hospodářská škola / vyhrál krajský přebor v přespoláku
drobný Milda Gregor, tyčku skákal Honza Blažíček, disk házel Honza Emmer
a Honza Kocanda,ve sprintu se dařilo Jirkovi Jebasovi. Nejsilnějším oddílem
byl Spartak, z Modety si pamatuji štrekaře Trčku a Jirku Steinbauera.
Kvůli běhu jsem se dostal na vojnu k výsadkářům do Prešova. Vyhrál
jsem v r. 1958 branecký trojboj na Černém rybníku, kde jsme se na 1 000 m
prali s bohužel již zesnulým házenkářem Zdeňkem Koubkem /nějak se mi
podařilo hodit i granát/, a za odměnu jsem si mohl /tehdy!!!/ vystřelit z
pancéřovky na hromadu kamení. U paragánů se sice hodně běhalo, ale v
kanadách a s lehkou polní byli lepší robustnější fotbalisté, než
atleti. Při „Dni velitele“ šel tehdy povinně 10 km chůze na dráze celý
výsadkový prapor a udělal jsem si tam za čas 1.04 hod. III. výk. třídu.
V roce 1961 se konaly velké mezinárodní atletické závody
na hřišti Modety, kde byla antuka. V mezinárodní konkurenci vyhrála stovku
Vlasta Bubíková, národní závod na 800 m Ota Kotoun, mezinárodní závod na
800 m sympatický domácí Milan Jílek předběhl ukrajinského závodníka. V
disku závodil maďarský rekordman Zsivotsky. Udělal jsem tehdy i několik
fotografií.
Někdy v sedmdesátém roce mne potkal Slávek Ferda a nabídl mi v oddíle
funkci hospodáře. Rok jsem ji dělal, ale pouze termíny a čísla bylo odpovědné,
ale málo zajímavé. Začal jsem se starat o pár mladších dorostenců, udělal
si kurs trenéra III.tř. v Olomouci a soutěžili jsme. Mezi hochy se v dalších
letech objevily výrazné talenty / „úrodné „ ročníky 54 - 57/.
Mnozí byli všestranní, jako Karel Apeltauer /běhy, skoky/ a Pepík Tykal,
sprinterem „od boha“ byl Pech.Na středních tratích byli dobří
Chynoranský, Ludvík Hrubý , Karel Holub a Mareš, disk šel Liboru Novákovi,
výška Pepíku Francovi a Pavlovi, přišel sprinter Mirek Žáček, byli zde
Pospíšil, Beran, Cvach, Procházka, šoumen Vašíček a další, ať se na
mne nezlobí, že nejmenuji všechny. Dobrá parta! Jeden rok / asi r. 1972/ družstvo
vyhrálo i krajský přebor.
Jako atleti / později jsem dělal orientační
běh - v r. 1965 jsme založili oddíl OB Spartaku/ jsme vybíhali z bazénu nejčastěji
do lesa na Zaječí skok /historický důlní náhon/, po silnici na Bílý Kámen,
někdy až do Větrného Jeníkova. V sedmdesátém roce slavil Košický
maraton kulaté výročí, pořadatelé zrušili limit a mohl se přihlásit každý.
Chtěli jsme něco dokázat, abychom na stará kolena měli na co vzpomínat,
jednota nám zaplatila lůžkové vozy a jeli jsme čtyři - Míla Háj, ing.
Karel Hrbek, Leo Matějka a já. Spal jsem na pokoji s ing. Hrbkem. Říkal mi:
Změř si tep, je to ukazatel formy. Padesátšest, hlásím mu. To máš dobrý,
já mám padesátdva, převezl mne /bylo mu tehdy již 72 let/. Míchali jsme si
občerstvovací tekutiny, jako med, vločky, kaolar apod., v dalším kelímku
rajská šťáva se solí a p., ale při závodě kdosi stůl převrhl a stejně
jsme pili čaj, nebo cucali citrony. Běžel jsem ze začátku ve skupině,
které velel borec a neustále nás dirigoval: Raz, dva, raz, dva…, jako na
vojně. Měl jsem v kapse solničku, když jsem pocítil tuhnutí lýtek asi na
7. km, nasypal jsem si do pusy sůl, ale
byla to pěkná hloupost - hned jsem měl náběh na zvracení. Na „kulatých“
kilometrech byly kamery, to se všichni cpali dopředu, aby byli v televizi. Po
obrátce v Seni, kde hrála na voze rómská kapela, už jsme šli každý sám
za sebe. Na rovinaté trati bylo vidět daleko, pole se roztáhlo, občas si někdo
odskočil, šlo-li to z něj horem, nebo dolem. Ve městě stálo na chodnících
mnoho diváků, Košice maratónem žijí. Podle programu zjistili Jihlaváka a
volali na mne: Ať žije Dukla! Holík ! Suchý! Závěr byl nekonečný , ale v
cílové rovince jsem předběhl tři borce, jednoho na pásce dokonce o 0.2
sec. Ten musel být otrávený. Čekal nás dorostenecký „kouč“ Olda
Svoboda , zachytil fotograficky naše úsilí na dráze /sám odmítl běžet
vložený kilometr s reprezentantem Jožkou Plachým/ a šli jsou do koupelí,
večer pak na oslavu - vydatná večeře, krojovaný soubor, myslím, že to
byla Lúčnica, zkrátka sláva. Bolely mne hlavně klouby nohou, do schodů
jsem stoupal bokem. Rozpis časů jsem měl připevněn na ruce a běžel jsem
podle něj, možná to mohlo být o něco lepší. Před maratónem jsem měl
naběháno kolem 700 km, což je dnes směšné číslo. I když to nebyl žádný
zvláštní výkon, pocit, že jsem to dokázal, byl závratný. Míla Háj se
pohyboval vpředu, vytvořil rekord oddílu 2:58.06 hod. „Pišta“ Leoš / měl
I. výkonnostní tř. v orienťáku / doběhl kousek za mnou, ing. Hrbek dosáhl
času maličko přes 4 hod. a zavírali za ním bránu. Byli jsme spokojeni…
Nakonec jsem mezi atlety našel i svou budoucí ženu /běhala hlavně 400
m/.
Jak je i dorostenci patrné , byl jsem v
atletice při vší ješitnosti spíš něco jako „nosič vody“. Zato jsem vše
hrozně prožíval. Rád bych bych si přečetl vzpomínky těch, kteří
opravdu na dráze něco dokázali, nebo zažili. Mají je určitě bohaté ! Ty
moje jsou jen subjektivním útržkem a malým příspěvkem k bohaté historii
jihlavské atletiky.
Karel Holub
